Dnes jsem jsem se poprvé osobně setkal s tzv. „právem na zapomnění“, které byl Google nucen zavést jako reakci na rozhodnutí evropského soudu. Vše začalo případem španělského občana, jenž se soudně domáhal smazání neaktuálních novinových článků z roku 1998 o jeho dluzích. Dluhy byly splaceny, ale informace o jeho minulosti žila dál svým životem.

K dnešnímu dni je evidováno zhruba 100.000 žádostí na smazání neaktuálních informací o uživatelích. Vyhověno bylo podle dat Googlu přibližně 53% žádostí a v dalších 15% žádostí jsou vyžádány další podrobnosti. Fomulář naleznete zde.

Jedna z těch 100 tisíc žádostí se týkala webu mého klienta a tak bych se s ostatními podělil o screeny, jak úspěšná žádost vypadá ve Webmaster tools. Také se točí okolo dluhů, tedy spíše portálu upozorňující na dlužníky. První co mě zarazilo byl výskyt údajné závažných problémů na webu.

Po odkliknutí detailu jsem zjistil, že to až tak závažné není. Zkrátka Google odstranil z indexu jednu konkrétní stránku webu a dokonce je připsán i důvod.

Projel jsem tedy obchodní rejstřík a opravdu v dané firmé postižená osoba již nefiguruje. Tuším od 12. srpna. Žádost byla podána 17. srpna a na prvním screenu je datum zjištění problému „Dnes“ – tedy Google měl požadavek vyřízený ani ne do 14 dnů.

Webovou stránku jsem aktualizoval a znovu zahrnul do indexu – objevila se během pár hodin. Mnohem zajímavější je osud firmy. Ta byla přejmenována, jednatelé a společníci byly vymazáni a celá firma je teď psaná na občana bulharské republiky. Bohužel věřitelé asi svoje peníze už nikdy neuvidí.

Otázkou je, jestli je morální se z problémů takto lacině vysekat a nebýt dohledatelný na internetu. I přes žádost o smazání stránky z indexu vyhledávače bude stále na webu obsažena problémová informace a bude možné se k ní nějakým způsobem doklikat. Osobně si myslím, že je nejlepší volbou se domluvit přímo s provozovatelem webu, že na něm informace o vás nechcete mít a pak až případně přemýšlet o dalších možnostech.